Už týden chodím pravidelně ke své Paní. Velikonoce jsou pro někoho svátkem jara, pro někoho znovuzrození a objevení svého zázračného snu. To co o velikonocích započalo, začínalo dostávat svou tvář. Začínáme si jeden na druhého skutečně zvykat. Mám za sebou i jeden víkend s rodinou a vůbec jsem neměl problémy být doma přirozený. Paní dodržuje respektování mého rodinného života a na těle nemám žádné výrazné známky po výprascích. Takže naplnění dvojího života je skutečné a v pohodě. Včera jsem mimo jiné pral a dnes mě čeká rychlokurz žehlení. Docela se těším, protože se to chci naučit. Přece nebude Paní žehlit. To bych byl neschopný otrok. Jsem rád že má Paní je ochotna mě  to naučit. Těším se jako pejsek.

            Opět nadešel čas a já s neukojitelnou touhou a psí oddaností kráčím k mé božské Paní. Nezapomenu koupit jednu rudou růži. Každý týden v úterý. Budeme společně týdny společně strávené tímto způsobem počítat. Jeden týden, jedna růžička. Paní se moje myšlenka zamlouvala. Budeme je sušit a dávat na jedno místo. Oba tak na první pohled uvidíme jak už jsme dlouho spolu.

            Už opět klečím na svém místě v koupelně. Paní mi s šarmem jí vlastním nasadí obojek, políbí mě na líčko a už se mně odvádí do obýváku. „Dnes máme v plánu rychlokurz žehlení“, začne svůj dnešní společný večer. „Kdo otroku hlavně žehlí?“ Přemýšlím. Paní mi napovídá. „V kterékoliv domácnosti, kde nevládnu já“, dodává s úsměvem. Je vidět že ji vlastní myšlenka dobře pobavila. „Pravděpodobně nejčastěji ženy, ty udržují většinou chod domácnosti má Paní“, odpovídám a doufám že je to odpověď, která je správná. „Výborně,už jsem myslela že ti budu muset napomoci bičíkem, a myslíš že to je správně?“ Odpovídám že to záleží od rozdělení kompetencí a všeho již třeba před manželstvím. Paní souhlasí, ale jen do jisté míry. Měla pravdu v tom, že mi muži jsme od přírody líní tvorečkové. „Mám pro tebe malé překvapení“. S těmito slovy mi má Paní podává zabalený balíček. Otevírám jej, a uvnitř jsou černé krajkové punčochy a podvazkový pás. Paní se krásně culí. Vidí jak se má očka rozzářila. „No šup, nasaď si to, ať tě vidím…“  nasazuji si punčochy docela neobratně, ale nakonec jsem hotov. Ještě podvazkový pás. „No vidíš, docela ti to sluší, ale ten pindík se mi tam nelíbí, to není příliš ženské, co myslíš otroku…“. Ani se nenadám a už mi pindík díky zručnému sešněrování mizí mezi nohama. Provaz je veden půlkami k obojku, kde je zauzlován. „To už je lepší, to se mi líbí víc“. Pak mi nařídí, ať přinesu ze sušáku prádlo a připravím žehličku a žehlící prkno. Poručí mi kde to mám umístit. Jdeme do místnosti kde mě má Paní zamyká, když přijde návštěva. Poručí mi stoupnout si za žehlící prkno a dát ruce za hlavu. Nasadí mi pouta na nohy a spojí je asi půlmetrovým řetězem. Pak mi nasadí pouta i na ruce, ty řetězem nefixuje. Pak už přináší delší, asi dvoumetrový řetěz, ten od mého obojku vede k oku ve zdi. „A takhle abys mi neutekl budeš žehlit vždy, když budu spát, protože tím se přes den spolu zdržovat nebudeme“. Najednou ji zazvoní telefon. „Klekni!“ Paní si bere telefon a pochvíli se vrací. „ Bude to na déle než jsem myslela“, s těmito slovy mi poroučí natáhnout ruce. Spojí mi je karabinkou a provaze fixuje natažené ruce k obojku, tak abych nemohl dosáhnout rukama na zem. Pak mi na natažené ruce položí bičík. „Běda jestli ti spadne!“ Pak mi nasadí roubík a odchází. Již slyším jak se vedle baví….Klečím a po chvíli se mi začínají natažené ruce třást. Několikrát se mi podaří zabránit pádu bičíku, ale nakonec stejně spadne…Po chvíli se Paní vrací a vidí, že jsem nesplnil co jsem měl. „Ale, nám to spadlo, no nic“. Pomáhá mi stoupnout si. Podává židli na kterou si sedá. Přehne si mně přes koleno a dostávám výprask nejdříve holou rukou a poté i vařečkou. Zadek mám v jednom ohni. Po exekuci nastává vlastní akt výuky ve zvládnutí a zkrocení vypraného prádla. Počas asi tříhodinové náročné výuky jsem několikrát byl potrestán výpraskem a popoháněn bičíkem. „Tak a teď krátká přestávka na občerstvení a potom tě čeká náročná zkouška, doufám že ji zvládneš…“ Paní mě odvádí na mé místečko v kuchyni, kde mám svou psí misku. Nalije mi do ni vodu a poručí pít jako pejsek. Přitom mi pomáhá nohou v krásných lesklých černých lodičkách dát hlavu co nejníže. Po chvilce mi spoutá ruce za zády a se slovy že se za pět minut vrátí odchází. „A v misce nic nebude, jasný?“ Je mi to jasné. Jde to těžce, ale snažím se. Ještě že má Paní odešla, musel být na mě pohled. Už vylizuji misku a zbavuji ji posledních kapek když se můj královský Sen vrací. Pochválí mě za splnění úkolu a odcházíme zpět k žehlícímu prknu. Jedna košilka, blůzička a mikina. To je můj úkol vyžehlit. Mám na to takový čas jaký potřebuji. Není kam spěchat, ale v momentě kdy nahlásím splnění zkoušky, už není možnost oprav bez trestu. Paní mě opět poutá dlouhým řetězem a sedá si do křesla. Bere si sešitek úkolů a trestů…Snažím se být pečlivý, a vidím že moje královna je zase velmi pozorná. Bedlivě sleduje mé počínání a občas si udělá nějakou poznámku. Hotovo. Ukládám na stoleček vyžehlené kousky prádla a klekám k žehlícímu prknu. To je domluvený signál, že jsem skončil předmět zkoušky. „No, nešlo ti to tak špatně, jsi učenlivý…“, s těmito slovy si prohlíží podrobněji výsledek díla. Za chvíli se ke mně postaví, pohladí mě po tváři a dá pusu na líčko. „Šikovný, opravdu, zasloužíš si odměnu… Pár drobností by se našlo, ale není třeba na nich tak bazírovat“.  Můj poklad je viditelně spokojený. Ulevilo se mi. Paní mě zbaví řetězů a nasadí mi koženou kuklu. Odvádí mě do místnosti, kde má počítač. Ví jak miluji laskání jejich kozaček. Obouvá si proto své krásné kozačky na jehle a poručí mi vlézt pod stůl. Vodítko přitom drží v ruce a poroučí mi líbat a jazykem čistit její botičky…přitom surfuje na internetu. Zapovídala se tam dlouho. Asi po hodině mi nařizuje začít plnit úkoly zapsané v sešitku. Jdu vytírat zem, utírat prach, umývat nádobí a čistit boty. Asi za hodinku mám hotovo. Má Paní vše zkontroluje a chyby, které najde musím napravit. „Jsi málo důsledný otroku“. S těmito slovy mi poručí lehnout si na záda. Precizně mě spoutá do důmyslného kozelce. „Hodina, za trest“. Nic nenamítám, jak bych taky mohl. Má Paní nikdy nezapomene na roubík, protože jak sama říká jsem příliš ukecaný a jistota je jistota…